V těsné blízkosti dnešní renovované hájenky kdysi stávala rekreační rezidence postavená v roce 1728 řádem Premonstrátů ze Želivského kláštera. V té době byl úřadujícím opatem Daniel Schindler, považovaný za nejvzdělanějšího opata Želivského kláštera vůbec. Postava opata Schindlera zřejmě nejvíce ovlivnila osud Opatovského dvora.

Samotná patrová stavba byla vyzděná z kamene se střechou pokrytou břidlicí, přičemž rezidence byla na jižní straně v poschodí. V přízemí bydlel šafář, na východní straně byla ratejna a čeledník, na severu se nacházely stáje, stodola a sýpky. Na tomto dvoře měli i vlastní pekárnu, řezníka, pracoval tu i truhlář, kolář a dokonce i tkadlec. Na zdejším hospodářství pracovalo hodně lidí z okolí a bývalo tu prý veselo. Podle výpovědí pamětníků tu měli i vlastní kapelu.

Záhada neporušeného těla

Hospodářství bylo na tu dobu také poměrně rozsáhlé a čítalo 71,80 hektarů polností, rozsáhlé chlévy s 30 kravami a 30 jalovicemi. Nedaleko stál ovčín se 60 ovcemi, stáje pro voly, s kterými se obhospodařovaly polnosti. K Opatovskému dvoru také náležela poměrně rozsáhlá zahrada, ve které se mimo jiné pěstovaly zvláštní růže nazývané „Opatovské“.

Opatovský dvůr byl oblíbeným místem opata Schindlera, který se sem po abdikaci nastěhoval. Vyprávělo se tehdy, že se nepohodl se spolubratřími v Želivě a pěšky se vydal ze Želivského kláštera na Opatovský dvůr. Třikrát za ním vyslali kočár, aby ho dovezl na určené místo. Přesto této možnosti ani jednou nevyužil. V roce 1754 opat Schindler na Opatovském dvoře umírá. Převoz zemřelého opata patří zcela jistě k dalším zajímavostem, protože tělo v rakvi bylo na ochranu při převozu obsypáno bukovými hoblinami. Při archeologickém průzkumu v Želivském klášteře v roce 1990 až 2000 historici zkoumali také hrobky opatů a jen u opata Schindlera zjistili, že jeho oděv je zcela neporušený. To archeologové připsali právě bukovým hoblinám, které tělo chránily.  

Války ovlivnily podobu

Nástupce opata Schindlera k Opatovu nepřilnul, proto jej v roce 1753 pronajímá Františku Vraždovi z Kunvaldu, který zde s chromým synem a dvěma dcerami hospodařil do roku 1761. Dvůr se dále pronajímal až do roku 1802, kdy zde opět začíná hospodařit církev. V tomto roce zde byla také naposledy na rekreaci část želivského chóru.

V roce 1919 po první světové válce bylo odprodáno 25 hektarů polností drobným zemědělcům z Mysletína, Starých Břišť a z Krasoňova. Jednalo se většinou o malá, zřejmě nevyužívaná a zčásti zarostlá políčka. Velké pozemky na rovině byly již předtím, ze strachu před jejich zabráním 1. pozemkovou reformou, zalesněny, protože 1. pozemková reforma se až na výjimky nedotýkala lesních pozemků v majetku církve. Nicméně to po druhé světové válce napravila 2. pozemková reformou, která se týkala také lesních pozemků v majetku Želivských premonstrátů.

A tak se pomalu uzavírá historie Opatovského dvora. Po požáru Sýkorova mlýna došlo k sejmutí střešní krytiny z již nevyužívané rezidence, aby se mohl mlýn opravit. Nezastřešená rezidence dále chátrala a nakonec její torzo, na příkaz lesního Bambase a s ohledem na nebezpečí zřícení, bylo strženo. Sýkorův mlýn však nakonec krytinu ze starého stavení nedostal. Materiál z Opatovského dvora rozebrali lidé z okolí na stavební účely a v roce 1950 zůstává stát už jen část hradební zdi, velký klenutý sklep a na jihu zeď zahrady. Na severní straně se postavila hájovna sloužící později k rekreačním účelům.

Hříčka osudu

V dnešní době zde tedy můžete vidět pouze renovovanou hájenku, jižně od ní, v místě porostlém lesem, základy Opatovského dvora a nedaleko památného stromoví dvě krásné lípy srdčité a zbytky klenutého sklepa. Shodou okolností, přesně v místě, kde kdysi stával Opatovský dvůr, současný les v roce 2008 postihla vichřice. Nyní je zde nově zalesněná plocha smrku, nad kterou se majestátně tyčí památné lipové stromoví, přičemž okraj je lemován původním porostem. Kdo má rád historii a možná i trochu tajemství, ať určitě bývalý Opatovský dvůr navštíví.

křj