Jedle bělokorá, latinsky Abies alba, bývala původně v našich lesích mnohem více zastoupená než nyní. Dlouhodobě se její zastoupení v lesích snižuje – již asi 200 let. Na jejím úbytku se podepsalo hlavně holosečné hospodářství, pěstování monokultur smrku, škůdci a v neposlední řadě i exhalace. Její obnově rovněž brání zuby spárkaté zvěře a výkyvy počasí (sucho a silné mrazy). Je to strom přímého vzrůstu dosahující v ideálních podmínkách stáří kolem 400 let, výjimečně až 800 let, a výšky 40 – 60 m. Maximální zaznamenané rozměry měla jedle rostoucí v německém Černém lese – výška 68 m, výčetní průměr 3,8 m a objem údajně až 140 m³. Na Šumavě odumřela po roce 1839 „jedle knížete Josefa“ vysoká 50 m, s výčetním průměrem kmene 207 cm a objemem asi 65 m³. O takových stromech si v dnešních lesích přeměněných na plantáže dřevin už můžeme nechat jen zdát.

Zpět na výsluní

Jedli poznáte podle tmavě zelených plochých jehlic a ve vyšším věku podle světlé kůry, kterou se liší od smrku. Vršek koruny nebývá u starších stromů špičatý jako u smrku, nýbrž tvoří tzv. čapí hnízdo. Na rozdíl od jiných jehličnanů našich lesů neuvidíte na zemi jedlové šišky, snad jen po vichřici v době jejich růstu. Jedlové šišky se totiž po dozrání semen koncem září a v říjnu po prvních mrazech rozpadávají v korunách a semena vypadávají na zem. Dřevo jedle je kvalitní a hodí se jako stavební materiál. V dřívějších časech a v odpovídajících přírodních podmínkách jedle obvykle vytvářela přirozené porosty spolu se smrkem a bukem. Krásné a produktivní ekosystémy, které byly kvůli monokulturám smrku pomalu vytlačovány z našich lesů.

Není tomu dlouho, co byla jedle prakticky odepsána (i lesníky) a mluvilo se o ní jako o vymírajícím druhu, který se nikdo nepokoušel zachránit. Ale koncem minulého století nastal obrat, který možná způsobilo i omezení imisí. Dostavila se regenerace a postupné zlepšování zdravotního stavu. Lesníci si jí začali více všímat a pokoušejí se ji vrátit zpět do porostů. Ještě však není vyhráno.

Důležitá součást ekosystému

V lesích v okolí Olomouce se jedle rovněž vyskytuje a poměrně hojná je ve dvou lokalitách, které byly vyhlášeny lesními hospodáři a státní správou lesů jako tzv. genové základny. To znamená, že je zde režim hospodaření upraven tak, aby jedli více vyhovoval. Opětovné vysazování jedle do porostů a její velká podpora na území LS Šternberk začala více po roce 1895 na majetku Liechtensteinů.

Les je důležitou složkou životního prostředí, složkou naprosto nenahraditelnou a nesmí být proměněn v pouhý zdroj suroviny. Je rovněž domovem mnoha druhů organismů, které mají zrovna takové právo na život jako člověk, třebaže nepřinášejí nikomu okamžitý a hmatatelný zisk. Má zásadní význam z hlediska vodohospodářského, a také z hlediska tvorby klimatu, což jsou záležitosti, jejichž význam si veřejnost uvědomuje stále naléhavěji.

Jiří Panzner