To se provádělo tak, že u vody včely obarvili a pozorovali, za jakou dobu se včely vracejí zpět pro vodu. Ty, které se vrátily brzy, byly z blízkého okolí a snadno se pak našel jejich příbytek. Pokud se vracely za delší dobu, byly nalákány na med v malé nádobě. Když do ní usedlo více včel, nádoba se uzavřela a hledač vypustil jen jednu včelu, za kterou běžel, než se mu ztratila. Pak vypustil další a další. Poslední včela ho dovedla až k dutině stromu.

Někteří používali jiný způsob. U vody umístili trochu medu, přilétnuvší včela přivedla jiné a za chvíli létal celý proud, který označil směr hledání. Tento primitivní způsob získávání medu se postupně měnil na cílený chov včel v košnicích, klátech, špalcích a tzv. brtích.

Brtnictví

Způsob včelaření v brtích nebyl na našem území do příchodu Slovanů v 5. až 6. století znám. Germánské kmeny pouze včely vyhledávaly (tzv. lovecké včelařství), nebo opatrovaly včely při domech v proutěných či dřevěných úlech. Brtnictví nebylo lovem, ale samostatným odborně provozovaným užitkem lesa. Jednalo se o způsob opatrování včel žijících v dutinách živých lesních stromů, uprostřed vydatné včelí pastvy. Územně bylo omezeno na střední a severovýchodní Evropu. Brtníci sídlívali pospolitě v celých osadách v blízkosti lesů. Od 8. století tvořili jakási společenstva v čele se starostou zvaným „starosten“, který měl i soudní pravomoc.

Jak vypadala brť

Brť byla upravená nebo uměle vydlabaná dutina v živém stromu. Byla asi jeden metr dlouhá, 10 cm široká a 30 cm hluboká. Uzavřená byla prknem, v jehož středu byl otvor pro vstup včel. Dutiny byly dlabávány z osluněné strany, povšechně ve výšce 6 m, jako ochrana před medvědy, největšími nepřáteli brtníků. Proti nim se ještě brtě chránily zavěšeným špalkem. Když ho medvěd odhodil, tak jej špalek zpětným rázem udeřil. Ke včelám brtníci vystupovali po žebříku, po laně nebo po zářezech v kmeni.

Stromy měly být vysoké a silné. Nejvíce byly využívány borovice, lípy, smrky a duby. Dlabané stromy nadále rostly a zůstávaly zelené. V jednom stromě se vydlabávaly i dvě brtě nad sebou. Brtnický les měl mít protékající potůčky nebo stojatá jezírka a neměl být západní a severní expozice. Na stanovištích byla osazena asi 1/3 brtí přenesením rojů. Zbytek brtí se ponechal prázdný a vymazal se vonným mazadlem, jehož příprava byla tajemstvím brtníka. Takto upravené dutiny si již včelí roje vyhledaly samy. Na podzim brtníci podřezávali medné plásty, ukládali je do košů a spouštěli pomocníkovi. Zacházení se včelami bylo jednoduché, a tak šikovný brtník byl schopen obsloužit až 70 brtí.

Zánik brtnictví

O rozsahu brtnictví si nejlepší představu uděláme na příkladu kraje v Horní Lužici, kde bylo stočlennou společností brtníků obhospodařováno na 7000 brtí. Tam se dokonce tento způsob chovu včel udržel až do 18. století. Jinde ovšem začal úpadek již dříve, důvodem byla  náboženská reformace (snížila se spotřeba voskovic), dovoz třtinového cukru ze zámoří, válečné události třicetileté války, velké lesní požáry, přeměna smíšených lesů na monokultury a zvýšení cen dřeva. To vše vedlo k postupnému zániku brtnictví. Do dvacátého století se zachovalo brtnické včelaření pouze na Urale při řece Ufě.

Co říci o brtnictví na závěr? Snad jen to, že ačkoli bylo výnosnější (3 brtě prý vyprodukovaly stejně medu jako 4 úly u domu) a jednodušší na obsluhu, muselo ustoupit novým podmínkám. A tak nám zaniklou slávu brtnictví připomínají pouze názvy vesnic (např. Brtnice) a již zmiňovaný milovník sladkého medu – medvěd brtník.  

Použitá literatura :  Beránek V.  Když plásty tekly medem. Praha 2003                                         

Jaroslav Milián
revírník OSL
LS Choceň